Šrapnel vznikl díky britskému poručíku Henrymu Shrapnelovi, jenž jeho prototyp použil v bitvě u Waterloo v roce 1815, a v během dalších sta let byl neustále zdokonalován. V průběhu první světové války patřily šrapnelymezi nejpoužívanější vojenskou munici. Jejich použití v dělostřelectvu se osvědčilo zejména v útoku proti takzvané „živé síle“, při velké účinnosti, těchto střel.
V současné době jsou také často používány při teroristických útocích, protože jejich výroba není složitá a oproti jiným bojovým prostředkům, také levnější.
Složení šrapnelové bomby
– duté tělo z oceli-(po naplnění obsahem z obou konců uzavřeno)
– výbušný prvek (chemická sloučenina, střelný prach)
– zapalovač
– obsah ocelového těla (šrapnel)
Právě samotnému obsahu bomby, nebo střely byla v průběhu století věnována velká pozornost. Vojenští specialisté si totiž kladli za cíl, aby následky výbuchu tohoto typu střely byly co největší. Proto byly postupně plněny kuličkami, jehlami, nebo nasekanými řetězy.
Dolet střepin po dopadení na cíl se řídí jejich hmotností. Ty o váze 0,1 až 2 gramy, dosáhnou vzdálenosti cca 30m, ale běžně se používají ty těžší, 10 až 100 gramové, s doletem sto metrů.
Poranění v důsledku dopadu bomby mají různý charakter.
– při samotném dopadu bomby jde nejprve o úrazy způsobené tlakovou vlnou
(poranění plic a ušních bubínků)
– zlomeniny způsobené v důsledku nárazů při tlakové vlně
– popáleniny při určité vzdálenosti při dopadu bomby
– největší procento poranění způsobuje rozptyl částic, vylétajících velkou rychlostí z
těla střely. Není nic neobvyklého, že někteří účastníci bojů žijí s uvízlými šrapnely celá léta, protože jejich vyjmutí by přímo ohrozilo jejich životy. Jedná se zejména o oblasti kolem srdce, páteře a hlavy. I tak jsou velmi nebezpečné, protože v těle mohou bloudit.